Ukázka I

Výlet do země snů

Chcete-li poznat jiný svět, pojeďte s námi na výlet.

Sotva ráno kohoutek Lojzík zakokrhal, ozvalo se na dlažbě pleskání bosých nohou. To vyběhl nejprve Toník a za ním rozvrkočená Adélka z pokojíku v podkroví. A než bys řekl švec, šup a už se soukali k babičce pod peřinu.

„Babí, vstávej! Venku už je světlo,.“ žadonily děti.

„Vy zlotřilci, nechte mě ještě chvilku spát!“ zlobila se na oko babička.

„No ale...no ale...aby jsme stihli ten vlak,.“, zajíkal se Toník.

Babička se usmála. Dobře věděla, jak jsou děti natěšené na slibovaný výlet. Těžko je bude zdržovat v posteli.

Dědeček byl už také vzhůru a obcházel hrdě svoje hospodářství, které čítalo dvě kravky, pět oveček, slípky a králíky.

Kravičky už byly podojené a mléko stálo v konvích před chlévem. Babička ho slévala do plastových láhví a dávala do sklípku, aby pomalu chladlo. Ze zbylého mléka vyráběla tvaroh. Sousedé si na statek celý den chodili
a Toník jim jako malý hospodář vydával mléko a tvaroh a nosil babičce vybrané penízky.

Adélka chodila raději krmit zvířátka. Teda kromě kraviček. Těch se ještě bála. Byly na nií příliš veliké a nebyly tak přítulné jako ovečky.

Babička Marie s dědou Václavem bydleli v malé vesnici mezi kopci. Děti sem jezdily velice rádyi a většinou tu byly celé léto.

Na kraji vesnice, u železničního přejezdu, stálo malé nádraží. No a právě dnes čekal děti výlet vláčkem do města na pouť. To byla veliká sláva. Na náměstí vždycky vyhrávala muzika, roztáčely se kolotoče a u stánků se prodával perník a cukrová vata. Loni se jim tam moc líbilo. No a protože od loňska zase o kus povyrostly, slíbil jim děda, že je vezme na střelnici. Toník se těšil, že bude poprvé střílet ze vzduchovky a že Adélce vystřelí růži.

Jakmile byla zvířata na statku nakrmenaá, všichni společně posnídali a začali se chystat na cestu. Babička znabalila pořádnou svačinu a pití, aby jim po cestě nic nescházelo, a vyrazili na nádraží. Všichni byli ve svátečním. I babička s dědou. A moc jim to slušelo.

Ve stanovený čas vjel na nástupiště malý vláček, lokálka. Byla to vlastně mašinka s prostorem pro cestující. Děti do ní rychle nastoupily a usadily se pohodlně k okénkům, aby jim nic z výletu neuniklo. Babička s dědou si sedli vedle nich. Za chvilku vláček zavrčel, zalomozil a pomalu se rozjel z nádraží. Koleje ho vedly z vesnice do polí a kopců. Ujížděli krajinou, kterou děti brzy přestaly poznávat. Vše se lesklo v ranním slunci a ještě vonělo rosou.

Z poklidného kodrcání je vyrušilo prudké trhnutí vláčku. Právě vjeli na vysoký kamenný most, který se klenul nad hlubokým údolím.

Toník s Adélkou byli tak zaujati sledováním cesty, že dočista zapomněli na dědečka s babičkou. Až teď si všimli, že sedí ve vagónku sami. Kam se všichni poděli?
Že by jenom oni nevystoupili? Přece by je tam samotné nenechali. Adélka začala vzlykat, ale Toníček ji utěšoval, že tam jistě babička s dědečkem jsou, jen se šli na něco zeptat průvodčího. Rozhodl se, že se po nich půjde podívat.

Než to však stihl udělat, naklonila se mašinka prudce dozadu a začala stoupat vzhůru. Zhoupla se a najednou se celá vznášela. Děti nevěřily vlastním očím. Stoupaly stále výš a výš, až ten most z  kamene , a pak i celé údolí nebylo větší než kapka od inkoustu.

„To není možný, co se to děje?“ vzpamatoval se jako první Toník.

„Mně se to tu už nelíbí,.“ fňukala Adélka. „Já chci domů k dědovi a k babičce. Kde jsou?“

„To já nevím, Adélko, ještěrko,.“ snažil se sestřičku utěšit Toník. „Seď tady. Jdu se po nich podívat.“

Prošel celou mašinku. Dokonce vyhlédl i na zadní otevřenou plošinu, ale nikoho nenašel.

„Každý vlak musí přece řídit strojvůdce,.“ napadlo ho. Šel tedy zpátky dopředu vagónku a zaklepal na dveře řídící kabiny. Nikdo se neozval. Zkusil to tedy znovu a tentokrát silněji. Když se nikdo neozval ani potom, vzal za kličku a prudce strčil do dveří. Jaký byl ale jeho úžas, když tam nikoho nenašel. Mašinku neřídil žádný strojvůdce. Řítila se mezi oblaky docela sama!.

Toník vyběhl rychle zpátky za Adélkou, které ještě stále padaly ustrašené slzičky na kabátek, a všechno jí vypověděl. Děti se k sobě přitiskly a čekaly, co se bude dít dál. Nic jiného jim stejně nezbývalo.

Neměly ani tušení, jak dlouho už stoupaly, když tu se najednou mašinka zastavila. Děti se rozpačitě dívaly z okének, za kterými bylo vidět jen mlžné chuchvalce obláčků.

„Třeba by se teď dala mašinka otočit a řídit zpátky na zem.“ Uvažoval Toník.

Vzal Adélku za ruku a táhnul jií rovnou do strojvůdcovy kabiny. Před nimi se náhle otevřel nečekaný pohled. Vláček stál, nebo spíše se vznášel , před obrovskou zlatou bránou. Zářila ve světle paprsků vytvářejících dojem jakéhosi slunečního tunelu, který právě tady ústil. Brána byla nejen obrovských rozměrů, ale byla vyvedena do nejmenších detailů. Každý list, kvítek i zvíře ožívali v mihotavém lesku sluneční záře. Každý kousek byl úplně jiný a dohromady vytvářely dokonalou scenérii pozemského světa. Nádhera. Děti úplně zapomněly na strach a nepohodu. Byly zcela fascinováanií tím, co vidí.

V Adélce se probudila zvědavost. „Ty, Tondo, kam to asi vede? Každá brána někam vede, ne?“

„Hm, to máš pravdu. Taky by mě zajímalo, na co tady čekáme. Jestli nás mašinka přivezla až sem, tak to má jistě nějaký důvod.“

„Myslíš, že je tady konečná a někdo sem pro nás přijde?“

„No to nevím, ale podívej...“ ukázal Toník před sebe, „ ...mně se zdá, jako by ty koleje pokračovaly i za branou. Vidíš?“

Adélka si vylezla na křeslo pro strojvůdce, protože byla ještě maličká a ze své výšky nemohla dobře vidět před vlak. Stoupla si na něj a pořádně se naklonila nad řídící madlo. Jakmile to udělala, zavadila nechtěně pleteným kabátkem o žluté tlačítko. V tu ránu se ozvalo silné kvílení a burácení, jak se začala brána otevírat. Děti si musely rychle zakrýt uši. Když nastalo opět ticho, byla již brána dokořán. Mašinka s sebou několikrát trhla a líně se dala zase do pohybu. Pomalu vjížděla do slunečního tunelu. Čím byla hlouběji, tím víc světla ubývalo. Dokud, tak jak tomu v dlouhých tunelech bývá, nezmizelo úplně. Ještě že v kabině svítilo malé světlo, jinak by se děti cítily docela ztracené.

Tma naštěstí netrvala dlouho. Z druhého konce tunelu sem brzy začaly dopadat paprsky světla, které bezradnou černotu nakonec přemohly úplně.

Když mašinka znovu zastavila, stála pevně na kolejích uprostřed rozlehlé náhorní plošiny. Okolo se tyčily štíhlé vysoké skály.

Děti ještě stále seděly v řídící kabině a zvědavě si všechno kolem prohlížely.

„Hele,“ šťouchl Toník do Adélky, „“…támhle je nádraží. A koleje už dál také nevedou.“

Oba se na sebe podívali a ve stejnou chvíli pronesli: „Konečná“.“

Výlet do země snů_ukázka II

Když se probudili, sluneční kotouč postoupil o velký kus k obzoru a jeho síla zeslábla. Nastal čas, aby opět vyrazili. Ve vzájemném rozhovoru jim cesta dobře ubíhala. A ne jen to odpoledne, ale i celý následující den.

Adélku kočičí vyprávění velmi zajímalo. Jejich společné putování jí najednou připadalo jako obrovské dobrodružství. Vůbec jí nevadilo, že spí na zemi a že se už dva dny nekoupala. Vzrušovala jí představa, že se setká s Paní purpurového moře, přidá se na stranu dobra a že jí pomůže, tak jak tomu v pohádkách bývá, porazit Temného pána. No a tím zároveň vysvobodí Toníka.

Chtěla vědět úplně všechno o Knihomolovi. Proč má takové divné jméno a v čem spočívá jeho moc? A tak se ptala a Kočičák ochotně odpovídal na všechny její zvídavé otázky. 

„Knihomol byl obyčejný kluk, který vyrůstal v sídelním městě. Jeho rodiče byli obchodníci. Z dalekých cest vozili krásné látky, šperky a knihy. A právě knihy ho zajímaly ze všeho nejvíc. Naučil se velice brzy číst a každá kniha, kterou přivezli, prošla nejprve jeho rukama. Teprve pak ji otec nabídl k prodeji. Byl na svého syna náležitě hrdý a jeho vášeň maximálně podporoval. Tak přišel ke své přezdívce.

Jednou otec koupil knihy, které byly drahé a velice vzácné. V těch knihách běžný člověk nedovedl číst. Byly plné podivných značek a křivolakých obrázků. Knihomola jejich tajemství zcela pohltilo. Trvalo mu několik let než tajné písmo rozluštil. Pomohla mu v tom tenkrát Paní purpurového moře, která znala od svého otce základy tajných nauk a princip runového písma. Poznáním obsahu těchto knih získával chlapec čím dál větší moc. Bylo jen na čtenáři jak s touto mocí naložil. Knihomol se cítil díky své výjimečnosti často osamocen a jeho srdce postupně zatrpklo. Svou moc propůjčoval kousek po kousku do služeb zla. Snad v domnění, že když si ostatní lidi podmaní, že se nebude cítit tak sám. Jenomže čím více se jeho moc zvětšovala, tím více se ho naopak lidé báli a stranili se mu. V jeho srdci byla stále větší zloba a nenávist vůči všemu živému.

Ve městě bylo tehdy mnoho mudrců a vzdělaných lidí, kterým se Knihomolovo počínání nelíbilo a rozhodli se ho pro jeho zlé skutky vyhnat z města.

Na nějaký čas opět zavládl klid. Jenomže neuplynuly ani dva roky a ve městě se začaly dít podivné věci.  Jeho obyvatele stíhalo jedno neštěstí za druhým. Požáry, choroby a hlad. V té době se vrátil Knihomol s největším důkazem své moci; s knihou osudu. Pomocí ní měnil životy lidí v zemi jako mávnutím kouzelného proutku. Kdo byl dříve bohatý,
ten o svůj majetek přišel. Kdo byl zdravý, onemocněl. Do odvážných srdcí se náhle vkrádala zbabělost. Jen tomu, kdo přislíbil věrnost Knihomolovi, se neštěstí vyvarovalo nebo naopak získal to co nikdy neměl a po čem toužil.

Netrvalo dlouho a Knihomol se stal pánem města. Poslední skupinka odpůrců Knihomolovy vlády se zmohla na odpor pod vedením Paní purpurového moře, jenomže marně. Nakonec museli všichni uprchnout z města. Ukryli se na lasturovém ostrově, který je pod ochranou kouzel Paní purpurového moře.

Temný pán je v současnosti samozvaným vládcem celé země. Tedy skoro celé. Kromě území Koňobroučských skal, kde jeho síla nepůsobí. Proč tomu tak je, ale nikdo neví.“

Kočičák ustal ve vyprávění a zastavil se. Adélka šla zamyšleně dál a chvíli jí trvalo než si povšimla, že kocour vedle ní není.

„Co se děje?“, otočila se k němu.

„Už jsme u cíle. Tamhle za tou horou z mušlí je Purpurové moře.“

Adélka se podívala směrem, který Kočičák popsal a všimla si krásně lesklého útvaru v dálce.

„Mušlová hora“, pokračoval „je strážní věží území naší Paní. Tady jsme už v bezpečí. Za chvíli nás přijdou zkontrolovat strážci pobřeží. Mňau. Raději nechte, slečno, mluvit mě.“

Adélka přikývla a počkala než kocour dojde až k ní.

A opravdu. Ušli jen pár metrů a před nimi jako by se uvolnil kus té perleťové hory a přibližoval se k nim. Adélka si mnula oči a myslela, že jí šálí zrak. Jenomže ona se ta hora opravdu čím dál víc přibližovala.

 „Kočičáku, ona ta hora chodí?“, zeptala se.

„Ne, plazí se. Vždyť je to mořský šnek.“, divil se kocour její otázce. „Vy jste nikdy mořského šneka neviděla, slečno?“

„Ne.“, zavrtěla Adélka hlavou.

„Nemusíte se ničeho bát. Jsou velcí, ale v podstatě to jsou dobračiska.“